Když vrah o morálce káže......

Předmluva k projektu "Kniha online 3D":

Před 6 lety, chvíli po tom, co mi lékaři upřesnili diagnózu a prognózu sdělili mé bývalé ženě, uvědomil jsem si, že se něco změnilo. Cítil jsem to všude, v každém koutku své duše, v každé kůstce svého těla a začal přemýšlet, jak s tím naložím. Byla to příležitost začít znovu, jinak. Tak začala nová kapitola mého života.

První část svého žití, první kapitolu, chcete-li, jsem popsal ve své knize s názvem "Teorie relativity". Mnohdy až detailně jsem popisoval dramatické chvíle, důležité životní milníky, chyby a situace, které by jiný ani neodvyprávěl svému důvěrníkovi. Ještě podrobněji jsem v knize rozepsal závěr své životní etapy, ač byla přespříliš osobní a intimní. Nebránil jsem se vyprávět o stresech, workoholismu, alkoholu a dluzích. Nevynechal jsem ani podrobnosti o svém zdraví a v duchu doufal, že mi otevřenost pomůže nastartovat nový začátek, že se Bůh slituje a podá pomocnou ruku.

Skutečně jsem to bral jako dar a věřil, že to zvládnu. Toužil jsem po jisté formě klidu a pohody, pokud to tak mohu vůbec nazvat, a skutečně tomu tak i nějakou chvíli bylo. To, co následovalo, však bylo peklo. ……………

Pojďte číst, poslouchat a prožívat se mnou děj a události nedávné či současné. Pojďte si tvořit názor. Buďte účastníky štěstí i zoufalství, hodnoťte a posuzujte mé kroky a poučte se z cizího neštěstí a bolesti. Máte originální příležitost posuzovat i soudit, být u toho, aniž by se vás to dotýkalo, aniž by vám to ubližovalo.

Tento osobní projekt je určen čtenářům i nečtenářům, milovníkům beletrie, krimi, dramatu i romantiky. Stejně tak nevidomým i neslyšícím, sobcům i citlivým povahám, všem, kteří rádi koukají pod pokličku druhým, i těm, kteří si cení soukromí. Knihu online 3D jsem postavil na maximální otevřenosti, jež je mi vlastní, a doufám v přirozenou inteligenci sledujících.

Vítejte v mém životě, vítejte u mě doma. Buďte kritičtí i chápající, buďte, čím jste, buďte, čím býti chcete, hlavně buďte spravedliví.

Uvědomuji si (buďte vítáni i vy z mé minulosti), že se vás mé řádky a střípky vzpomínek dotknou, a patrně zásadně. Já si to tak myslím v plném vědomí a věřím, že je to dobře, je to spravedlivé, v neposlední řadě také pravdivé.

Kapitola I. soud

"Ok, jak myslíš, Milčo, souhlasím."

"Tuhle knihu jsem připraven psát taky díky tobě, nejspíše jsi mě k tomu navedla. Tedy…čti…"

Lékařka, soudní znalkyně:

"Ve světle nových skutečností, o nichž jsem neměla před dnešním jednáním povědomí, navrhuji změnit svůj odborný posudek a navrhuji, aby byl pan Kubas dále omezen na svých právech kvůli své ochraně. Nevěděla jsem, že jeho partnerka je psychiatrickou pacientkou a nevěděla jsem, že součet jeho dluhů dosahuje takové výše, navrhuji proto, aby byl stále omezen zejména v oblasti nakládání s financemi, ostatní ať posoudí soud."

Chápal jsem pouze tu část s financemi a dluhy týkající se doby podnikání v poslední fázi projevů mé nemoci a měl pro to pochopení. Nikoli však už části týkající se dluhů spojených s mým evidentním nezapříčiněným začátkem podnikatelské činnosti. To, čemu jsem vůbec nerozuměl, myšleno v nadsázce, byl výrok o "psychiatrické pacientce" … nezapomenu, připomeňte mi později, vyjádřím se.

V tento moment se mi skutečně udělalo zle, do této chvíle jsem byl přesvědčen, že vše dopadne dobře, že mi má práva vrátí v plném rozsahu. Byl jsem skutečně přesvědčen, že to sám zvládnu, a to přes svou nemoc a její projevy. K soudu jsem šel s patrnou nervozitou, obávám se, že i viditelnou, ovšem snahou ji skrýt, bohužel opět viditelně. Zasedl jsem po bok svého právního zástupce a poslouchal.

Soudkyně (otázka na soudní lékařku):

"Paní doktorko, ale u pana Paula Williama Kubase je patrné zlepšení zdravotního stavu, dokládají to i výpovědi svědků, kteří jeho přístup k řešení problémů označují jako zodpovědný, logický a smysluplný. Jak si to vysvětlujete?"

Lékařka, soudní znalkyně:

"Ano, zdravotní stav pana Kubase se znatelně změnil, důvodem je dopad finančně náročné léčby, kterou prodělal a jež je označována za experimentální."

"Pan Kubas prodělal tři mozkové mrtvice, a to je výrazný zásah do zdraví jedince…" pokračovala.

… přestal jsem vnímat a začal být zoufalý. Požádal jsem svého právníka, aby sdělil soudu, že hodlám odejít. Nebyl to až takový problém vzhledem k tomu, že před započetím jednání se přesně, vzhledem k mému zdravotnímu stavu, na tomhle se soudkyní domluvil.

Vyšel jsem tedy ze soudní síně a se mnou i můj kamarád Jenda, který mě doprovázel. Požádal jsem ho, už pár dní jsem se obával, abych to zvládl i fyzicky. Fakt jsem to měl promyšlené a připravoval jsem se na každou možnou situaci. To, že to evidentně k ničemu nebylo, je věc druhá. Pojďme ještě na chvíli zpět:

Já:

"Paní soudkyně, přiznávám, přišel jsem s tím, že na vás udělám dojem, a moc jsem se snažil, přiznávám, že jsem chtěl působit zdravě, realita je tedy následující:

Uvědomuji si, že jsem nemocnej, uvědomuji si, že se nikdy úplně nevyléčím, uvědomuji si podstatu své nemoci i jak ovlivňuje v současné době můj život.

Stejně tak ale vím, že dokážu vnímat realitu, netrpím žádnými bludy, jak potvrzuje i soudní znalec a jsem schopen se v životě orientovat sám lépe než za pomoci opatrovníků a podpory státu."

Mým prvním opatrovníkem byla má žena, se kterou jsem žil téměř třicet let ve společné domácnosti a která mě nakonec opustila se slovy: Já chci ještě žít.

(Musím doplnit, že to nebyl jediný důvod našeho rozchodu, své bývalé manželky si nesmírně vážím a ten obrovský kus společného života nikdy nedokážu vymazat, ba ani po tom netoužím.)

Druhým opatrovníkem byl člověk, který mi pomohl se realizovat v neziskovém sektoru, přesněji v boji proti závislostem a drogám, ale který se nakonec projevil jako smyslu zbavený sociopat schopen ukrást finance určené na mou léčbu zajišťující mi delší a kvalitnější život.

Třetím pak magistrát města Brna zastoupený sociální pracovnicí, jež přes znatelnou snahu nebyla schopna písemně žádat o změnu soudního rozsudku o právním omezení mé osoby a důraz kladla na způsob oslovování v rámci e-mailu a příležitostné telefonické komunikace.

I zde musím dodatkem zmínit, že jsem časem pochopil její snahu o formálnost a nyní vnímám její snahy spíše pozitivně, to přes zmíněné chyby, chyby z mého pohledu.

Čtvrtým opatrovníkem je město Modřice, kde žiju, zde nemám jedinou připomínku, snad jen s povzdechem konstatuji, že je škoda, že byli až čtvrtí.

Byl jsem na odchodu s Jendou, pln negativního dojmu a zklamání. Jenda mi pomáhal, nešlo jinak. Jen těžce jsem skládal nohu před nohu, a než jsme se dostali k autu, trvalo to o pár minut déle než normálně. Když jsem se zeptal Jendy, který celé ty dvě hodiny seděl v soudní síni, co si o tom myslí, odpověděl mi stylem sobě vlastním:

"Ta státní zástupkyně byla divná a sakra hodně sexy, pořád jsem ji sledoval."

Jak mi později došlo, nesledoval smysl a podstatu jejích dotazů, ale spíše její postavu a rajcovní kukuč. No prostě blbost v kontextu :-D.

Nebylo mi vůbec do smíchu. Jednak to trvalo téměř dvě hodiny, a navíc to neprobíhalo dle mých představ. Vzal jsem do ruky telefon a volal domů Markétce. Bylo to pro nás oba moc důležité. Žít jako nesvéprávný člověk s právními omezeními se dá, možná je za to nemocný člověk mnohdy i vděčen, ale můj zdravotní stav tomu už dávno neodpovídal. Marky se přistěhovala už vloni, a navíc čekáme nádhernou holčičku.

"Ahoj miláčku, už jsem s Jendou v autě, odešel jsem před koncem, nezvládal jsem to poslouchat."

"Nezníš nijak nadšeně, Pavlínko." Tak mi říká od chvíle, kdy mě tak poprvé oslovila její máma.

"Nic moc, je to evidentně v prdeli, budeme se muset se vším poprat jinak."

"Představ si, že lékařka změnila názor a žádá prodloužení omezení práv, a to ještě nevíš, co ji k tomu vedlo !!!"

Markétka na mě naléhala, ať mluvím dál, nemohla tomu uvěřit.

"Tvůj táta poslal na soud přípis, snad s nějakým čestným prohlášením, prý jsi psychiatrická pacientka s vážnými projevy a…" "Cože?" přerušila mě v telefonu.

"To nemyslíš vážně?"

"Opravdu, tohle četla soudkyně z tvého spisu?"

V průběhu jednání, kdy přišlo na řadu seznamování se spisem, soudkyně četla řadu dokumentů, přípisů a žádostí, které během pěti předchozích let dorazily na její stůl. Patrně je to asi obvyklé a nikdo se k tomu nevyjadřuje, jsou to prostě běžná rutina jako:

• žádost státního zastupitelství a policie v souvislosti s vyšetřováním jednoho mě dříve blízkého známého
• informace o mé pokutě za stání v zákazu

… a spousta dalších drobnějších nevýznamných věcí, mezi nimi i přípis zaslaný Markétiným tátou.

"Ok, tak mi to řekneš doma, jak se vrátíš," rozloučila se s roztřeseným hlasem.

Požádal jsem kamaráda, aby mě zavezl rychle domů, cítil jsem se skutečně hodně unavený. Po cestě mi ještě volal právník, aby mi sdělil, že soud již skončil a s jakým verdiktem. Na to už jsem jen nesrozumitelně a živočišně reagoval slovy:

"Do prdele, to jako fakt? … promiňte, pane doktore, omlouvám se. Zítra vám zavolám, abychom se domluvili na schůzce i kvůli tomu stalkingu." Poděkoval jsem a položil telefon.

Doma jsme s Markétou soud probírali ze všech stran. Nadšení a zklamání, bylo toho skutečně hodně, co nás za poslední dny potkalo. Ovšem všemu dominovalo chování jejího otce Michala, který se svými dcerami a bývalou ženou má velice špatné vztahy.

Od Markétky vím, jaké mají spory, často si o tom povídáme. Ty se bezpochyby odrážejí také v jeho pohledu na mě, jejího partnera. Pro mě je to velice choulostivé téma. Vztah mezi rodiči a dětmi by měl být krásný a pohodový i po rozvodu, to, že to tak není vždy, je smutné. Sám to znám. Jinak, ale přesto, a sakra to bolí.

Teď ale počkat, píšu online, navíc teď o dost vážných věcech a do toho sms na WhatsApp:

"Napiš tam, že lidi dorazili v pořádku," psala mi Markétky máma.

Vysvětlím: Tuhle knihu skutečně píšu online, ovšem musím popsat skutečnosti, které jsou provázány s realitou nedávno minulou, ne-li ještě dávnější, a to tak, aby vše dávalo smysl. Navíc jsem na začátku, musíte to tedy brzy pochopit, alespoň se do toho dostat. Teď tady v téhle knize píšu o soudu a trablech mé přítelkyně s tátou. Shodou okolností, podobné řeší v tuto chvíli i Marky se sestrou a mámou přes sms. Píší si chvílemi na společný rodinný holčičí chat a Pavlína je tam samozřejmě taky. Vidím tedy všechno to holčičí plkání, pravda, někdy i pomlouvání. Tak tady část komunikace, jež vedla k výbuchu smíchu při psaní zrovinka v tuto chvíli:

Účinkující:

Michal – táta Markétky a Milči

Markéta – má partnerka

Šňůrečka – máma Markéty a Milči

Paul – já

Michal Milče: "Do prdele, ten debil mě žaluje na soudě."

Milča: "Kterej debil?"

Michal Milče: "No, Kubas, teď mi právník poslal předžalobní výzvu."

Milča: "To ne Paul, ale Markéta." Markétka má stejné příjmení Kubas jako já (bez -ová)

Michal Milče: "Ne, ale stejně. Bere věci dětem, hajzl."

Milča: "Jaké věci proboha?"

Michal Milče: "Tablet a růžového plyšáka."

Milča: "Tablet je rozbitej, Paul ho dával opravit a starej plyšák je u nich v šuplíku špinavej a zničenej."

Michal Milče: "Hmmm…"

Milča: "Dejte Paulovi už všichni pokoj, o děti se pěkně stará a segra je šťastná."

Michal Milče: fotografie panáčků s textem Napiš, že lidi dorazili v pořádku. Evidentně omyl a zpráva autorem "Michalem" smazána.

No, a to vše současně s komunikací mou a Šňůrečky:

Šňůrečka: "Pavlínko, jak jsi daleko s psaním, jde to?"

Já: "Ano, teď zrovna píšu o soudě a o Michalovi."

Šňůrečka: "Tak tam napiš, že lidi dorazili v pořádku." No a bylo po psaní vážných věcí, vybuchl jsem smíchy. Došlo mi to ihned. Tyhle, stylem twitrovké vtípky, bývají doménou jejich komunikace.

O 15 min později:

Michal Milče: "A už se stěhují do Prahy?"

Milča: "Moc sleduješ tu Máňu." Vysvětlím později, ale pro nyní: Jde o pseudonym mé stalkerky "XXXXXXX XXXX". Bude zde napsáno více, čtěte prosím dále.

Není jednoduché se u vážných věcí zasmát, ale mnozí to znáte, někdy to jinak nejde a je to dobře.

Markétku její pošramocený vztah s otcem trápí, i když tvrdí, že ne. Vidím to, kdykoli o něm mluví. Často mi osvětluje problémy, které s ním řeší, popisuje, jak špatně se k ní zachoval. Já u toho nebyl, ale samozřejmě jí věřím. Neméně často ale také popisovala pěkné chvíle, které spolu zažili. Vidím i to, jak jí stéká slza z očí, prostě jí chybí. Když se nastěhovala ke mně do Modřic, situace se viditelně zhoršila. Nemyslím, že by to bylo jen jím, chvíli jsem mu to ani neměl za zlé, jen jsem si říkal: Proč proboha nepřijede a nepřesvědčí se, jak nyní jeho dcera žije. Myslel jsem ve srovnání s jejím bývalým manželem. Každý otec a děda má starost o život svého dítěte a vnoučat, navíc, když se o jejím novém partnerovi dočítá šílené věci související s jeho životem. Přiznávám, že bych byl vyděšen stejně tak. Co bych ale udělal jinak, jsem popsal výše. Určitě bych se osobně zajímal. Kde čtu to, co čtu. Přeci na Facebooku, na profilu, nebo spíše blogu podepsaném jako "XXXXXXX XXXX", by si nemohl nevšimnout, že dennodenní šílené příspěvky až podezřele popisují jednu a tu samou osobu a její blízké okolí. Stačilo by rolovat téměř rok zpět a viděl by stále to samé, mnohdy až hloupě nesmyslné, na první pohled viditelně vylhané.

Problém byl ale podstatně složitější, byl ve spojení se ženou, která tento blog píše. Abych byl přesnější, spojil ho s ní Markétky bývalý manžel. Chápete, spojil ho se ženou, která mě tři roky stalkuje, pomlouvá a se mnou celé mé blízké okolí. Stačí se jen zmínit, stačí dát like pod můj příspěvek na Facebooku a je hotovo, od té chvíle je každý středem její pozornosti, v tom nejhorším slova smyslu. V tu chvíli byla pro jejího otce ženou považovanou za odbornici na Kubase, na jeho život, autorská díla, denní režim, sexuální zvyklosti i odbornici na jeho nemoc. Byla tím, koho potřeboval. Musíte mi prominout, nejsem zcela přesný, nevím, jakým způsobem spolu Michal a bývalý Markétin manžel komunikují, nikdy jsem u toho nebyl. Na druhou stranu to není ani podstatné. Ať je to přímo, přes sms, e-mail nebo telefon nebo zprostředkovaně prostřednictvím bývalého manžela, je to jedno, podstata je stejná. Svůj názor na mě si formoval podle nich a informací z facebookového profilu, aniž by se domáhal relevantních informací. No posuďte: Půjdete si pro názor na svou dceru za jejím bývalým, právě rozvedeným zhrzeným manželem? Uvěříte viditelně hnusným a vulgárním výlevům jediné ženy prezentující veřejnosti svůj názor na nastávajícího zetě, navíc když nenajdete jiný podobný příklad, jinou osobu?

Celý večer jsme prokecali. Rozebrali jsme soud a vše kolem, spát jsme šli s tím, že se nám až na drobnosti daří všemu úspěšně čelit. Jistě, myslím to vážně a že to není rozhodně jednoduché.

"Dobrou noc, miláčku, snad budeme dnes spát daleko :-D a nebudeme muset volat policii jako posledně."

Moc daleko jsem nespal, rozumějte, daleko není daleko, ale v překladu dětské řeči, již Markétka se svými dětmi používá, znamená daleko hluboce. Usnul jsem, abych se za hodinu vzbudil a sednul si v kuchyni na bar. Miluji to tady a vždy mě to uklidní. Přesně to očekávám od místa, kde denně sedávám. V telefonu mi bliká upozornění na zprávu. Na Instagram mi nikdo nepíše, jen Markétka a Ann z Berlína. Nevymykám se, co se komunikace týče, myslím dnešní permanentní kontakt na deseti kanálech současně. Psala mi Ann:

"Hallo, hast du heute auf FB gelesen? Diese Kuh schreibt wieder."

("Ahoj, četl jsi dnes na FB? Tahle kráva zase píše.")

"Nein, noch nicht, ich trinke Kaffee, ich bin gerade aufgewacht. Warum schreibst du nicht auf Tschechisch?"

("Ne, ještě ne, piju kávu, právě jsem se probudil. Proč nepíšeš česky?")

"Ich bin verärgert, tak si to precti !"

(-"Jsem naštvaná, tak si to přečti!")

"Ok"

Výtažek z komunikace pod příspěvkem mé stalkerky Facebook, zveřejněno cca 3 h ráno toho dne, jako každého dne:

,,Genetický základ má od dvou nemocných lidí, tak mám jen obavy, aby byl Downíček zdravý."

(Vysvětlivka: Downíček - Downův syndrom, kterým dle nich měl trpět můj nenarozený syn, kterému jsme chtěli dát jméno William a říkali mu ,,Wilíček". Až později dle ultrazvuku byla potvrzena dcera. Proto psali Downíček.)

,,Kubas je alkoholik a dement, k tomu jsou dokumenty a rozhodnutí soudu a zdravotní posudky. I kdyby byla zdravá a v pořádku, která žena ve 30 si pořídí dítě s člověkem s alkoholickou demencí, který umírá a má 49 exekucí a má přes 50 nepracuje a nic nemá..."

,,Jednou mu asi stal a chudák Downicek nepozná otce. No snad zůstane Markéta u prstiku už."

(Vysvětlivka: u prstíků – sexuální praktikování)

,,proto je možná v klidu 😉 a je si jistá, že dítě bude zdravé. Což mu samozřejmě všichni přejeme.

Během roku tolik životních lásek ...

Ona žádá muže o ruku, on dělá všem svým partnerkám děti...bože 🤦to je dvojka"

,,Tak možná kvůli tomu je v klidu, to je pravda .ja bych jinak byl v prdeli čekat se starým alkoholikem s demenci čekat dítě bych byl úplně v prdeli.... si neumím představit takový stres. A ještě ho uživit, když má otec umřít brzy. Strašný. Ale když má jiný geneticky základ, tak Marketa musí být v klidu. To ji přeji ale. Ať si to mateřství užije a nestresuje se, že bude mít postižené dítě a otec umře."

(Je mi 53 let, Markétce 31. Jsem vážně nemocen, po třech mozkových příhodách a v poslední fázi nemoci jsem pil více alkohol, vše jsem popsal před 6 lety ve své knize a natočil v osvětovém dokumentárním filmu.)

Nějak jsem si už na tyhle šílenosti zvykl, přesto mě vždy rozhodí. Snažím se to nesledovat, docela mi to dnes již jde a je mi líp. Kdyby mi Ann nenapsala, patrně bych se to dozvěděl až za pár dní. Už nějakou chvíli pro změnu cílí na naše nenarozené dítě, a tohle je slabý odvar všeho hnusného, co každým dnem píše. Já to nakonec tak nějak zvládám, ale představte si, jak se to čte těhotné kočce, která se na své dítě těší, miluje ho a dává mu to najevo každou minutu svého těhotenství. Markétka je naštěstí silná holka a až na pár výjimek to zvládá s nadhledem. Spíše to v sobě potlačuje, řekl bych.

Už je to tři roky, co čelím podobným útokům. Každý den až na jednu přestávku, kterou způsobilo rozhodnutí soudu, jenž v pokračování svým rozhodnutím zabránil. Tehdy bylo pár měsíců klidu, aby se vloni na jaře kolotoč útoků zase roztočil. Navíc, od léta loňského roku 2022 to zasáhlo i mou Markétku, stejně tak se stala terčem útoků té samé ženy jako osoba mě hodně blízká. Té samé, jediné zhrzené ženy, schopné takových nenávistných projevů, jaké si jen těžko dovedete představit. Odpusťte, jen v uvozovkách "inteligentní" žena, schopna postovat denně od 3h ráno do 22h večer na svém blogu a průběžně v komentářích diskutovat spolu s dalšími dvěma či třemi lidmi, svými blízkými či fake profily. Těchto komentářů jsou dnes desítky až stovky za den. Skutečně hnusné, mnohdy vulgární bez jakýchkoli větších zábran. Poslední měsíce, doprovázejí tyhle facebookové útoky další, tentokrát již fyzické. Útoky ve formě sáčku s barvou na fasádu našeho domu, střílení paintballlovou zbraní do našich oken, desítky hovorů z předmluveného automatu a neznámého čísla na naše soukromé telefony, videonahrávky z noční návštěvy v naší ulici s neznámým drogovým uživatelem křičícím k našemu vchodu, roznášení letáků s žádostí o půjčku v našem okolí po sousedech, samozřejmě tvářící se jako žádosti vydané námi. To je jen část útoků, kterým denně čelíme. Tyto jsou provázeny různými psychologickými hrami, jako je odpovídání na každý inzerát, prostřednictvím kterého nabízíme květiny, jež nám v domácnosti přebývají, nebo časté návštěvy kurýrů květinových společností, jež přivážejí květiny Markétce se zamilovanými vzkazy od údajných milenců. Jistě bych si vzpomněl na další rádoby vtípky, jejichž jediným cílem je psychicky mě deptat.

Nikdy jsem nebyl ,,vzorňák" ani ten, co proplouval životem v naprosté pohodě. Od 18 let jsem pracoval, po revoluci podnikal a kvůli svému workoholismu byl terčem posměšků svých přátel. Já prostě dřel a bylo mi jedno, jestli jsou Vánoce nebo jiné svátky. Vždy jsem toužil po úspěchu, ač se mi to ne vždy úplně dařilo. Dostal jsem nápad a šel za ním, pravda, mnohdy hlava nehlava, ne úplně v pravém slova smyslu. Na druhou stranu jsem byl vždy přátelským a slušným člověkem. Nadělal jsem spoustu chyb. Mnohé jsem si způsobil sám, ovšem mnohé, velmi podstatné nikoli. Při popisu dalšího děje této knihy se k sobě ještě vrátím. To podstatné jsem velmi kriticky popsal ve své knize "Teorie relativity". Vrátím se k podstatnému, jenž přímo souvisí s dějem popsaným v této knize, s mým příběhem.

Kapitola II. 

Tohle skutečně nezažívá každý. Brutalita a intenzita pomluv
a stalkingových útoků, jimž jsme vystaveni, dosahuje úrovně středověkého mučení. Tyto informace jsou navíc denně servírovány s vášní a bez zábran. Při čtení pomluv v podobě postů na sociální síti, se často zamyslím sám nad sebou a propadnu myšlence: "Co když jsem tohle vše já a co když i Markéta?" Naštěstí vše trvá jen vteřiny
a s dlouhým výdechem konstatuji sám před sebou, že ne, že jsem tedy v pořádku.

Jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje ani dokonalá lež. Lži a pomluvy vycházejí z jedné podstaty a touží po důvěře a věrohodnosti. Říká se, že nejlepší lež, tedy opak pravdy, je ta, která se také tak tváří, tedy polopravda. Žádná pravda není černobílá, vždy existuje víc úhlů pohledu a stovky odstínů. A totéž platí pro lež.Když vedu diskusi s přáteli, nebo někým, koho náš osud zajímá, často pro srovnání s naší situací používám toto přirovnání:

Je to jako když za vámi přijde člověk, ukáže prstem na osobu stojící opodál ve frontě před vámi a řekne: "Tento člověk přejel a zabil svým autem 3 děti a jejich matku, a naštvaně dodá: bylo jim od jednoho
do šesti let." S pohrdavým pohledem směrem k útočníkovi odejde. Máte štěstí vy i onen pán, neboť hned vedle stojí žena, která přispěchá
s dalším vysvětlením:

"No, v podstatě je to pravda, jen ten vyděšený a rozčílený pán vám zapomněl říct, že do jeho auta nejprve naboural kamion s opilým řidičem. Osobní auto náraz odmrštil na autobusovou zastávku, kde tato rodina stála, a tragédie byla na světě."

Nejprve jste vyděšení, věříte, proč ne, a představujete si, že koukáte
na člověka, jenž zabil tři děti a jednu ženu, jejich matku. "Jak je, bože, možné, že je na svobodě?" pomyslíte si zcela logicky a správně. Následně, po rozhovoru se ženou, jež poopravila pár slovy první výrok, je vám řidiče zabijáka najednou líto. "Bože, takové neštěstí, nyní s tím musí žít," pomyslíte si, stejně tak zcela logicky.

Toto podobenství ovšem stále není na konci. Pojďme pokračovat: Nyní tedy víte, že pán není vrah, že šlo o děsivou nehodu a trauma nenese morální, nýbrž z bolesti a neopodstatněných výčitek. Pokusme se představit si, že se k vám nakloní další žena, tentokrát mnohem mladší a pohrdavě spustí: "Dobře mu tak, ať se trápí, bydlí vedle nás a téměř rok šly slyšet každý večer z jejich bytu jen a jen hádky. Sousedka říkala, že svou ženu bil, strašná hrůza."

Co si pomyslíte nyní?

Napovím vám, že příběh ještě zdaleka nekončí. Myslím, že mi rozumíte.

Trvá to už tři roky a já jsem dlouho nevěděl, proč to ta žena dělá, co je tou pravou motivací. Dnes ji znám alespoň z části. Řekl bych, že jde
o kombinaci důvodů, které onu ženu k takovým činům vedou. Pokusím se je popsat, nejprve vás ale uvedu do situace.

Jmenuji se Paul William Kubas, už jsem se zmínil, nikdy jsem nebyl učesanej vzorňák, kterej by podnikal vždy s jistotou neporušování pravidel. Začal jsem hned po revoluci v roce 1989, prvního vrcholu jsem dosáhl v letech devadesátých. Tehdy jsem na stáncích denně kupoval desatery noviny se svou fotkou na titulní straně. Pak přišla první rána, když tehdejší Okresní úřad nedodržel smlouvu na prodej pozemku a přivedl mě tak do velkého průseru. Dlouho a po svém jsem se s tím pral, ale nějak jsem vše zvládl, pak přišlo další podnikání, práce pro Úřad vlády, poslance EU a k tomu motorsport se synem. Roky letěly a já jsem stárnul. Ve 38 letech první mozková příhoda, za pár let další, pak další firma a další mrtvice. Šílenej stres, neskutečná únava a dorazil to alkohol. Prostě bum, ten den skončil nějak dříve. Vlastně vše skončilo dříve, nepočítal jsem s tím, ač bych správně měl.
Tehdy, před šesti lety, jsem to měl tak nějak sečtené. Jen těžce jsem vnímal život kolem sebe, dokázal jsem jen odpočívat a psát vše, na co jsem si pamatoval. Nenechte se mýlit, nebral jsem to jen jako tragédii, ale vnímal jsem to i jako šanci. Vlastně jsem byl vždycky takovej a tohle byl zase jen jeden z řady průserů, který musím řešit. Hledal jsem šanci, něco, co mě z toho dostane a vnímal jsem to jako příležitost začít znovu. Jistě, namlouval jsem si to a věřil jsem jen tak koutkem mysli. Moc šancí na zlepšení nebylo, léky nedostupné a začít znovu pracovat se zdálo jen pouhou iluzí. Přesto se povedlo, pravda, trochu omezeně, ale šlo to. Nemoc mi přinesla obrovský handicap
v mnoha směrech. Ve 48 letech mě stát přijal do řad invalidních důchodců III. stupně, omezil má práva soudním rozhodnutím, prý
na mou ochranu, a osobní výkon má hlava již brzdila nekompromisním omezovačem.

Nějak se stalo a já jsem se po čase spojil s mladým klukem, který vystudoval práva, což by bylo fajn, ale měl za sebou drogovou minulost a jak jsem tak na něj koukal, byla to trochu ještě i přítomnost. Drogy prodával a užíval, ale přesto byl pořád docela chytrý, žádná "smažka", jak se vulgárně říká. Dohodli jsme se – já mu dám myšlenku, všechny své zkušenosti a zbytek zdraví k dispozici, včetně všeho volného času a samozřejmě i kontaktů. On na oplátku přestane drogy prodávat a užívat. Byli jsme si navzájem vděčni a dost často jsme si to připomínali. Jeden bez druhého bychom se z těch průserů nedostali. Tak nějak začal před lety můj druhej život. Myslím, že tak nějak jsem to na začátku nazval. Tehdy, a to je důležité zdůraznit, jsem začal žít jako Abbigail Williams. Slovo Abbigail počlo žít jako mužské jméno, jako jméno přídavné, dokonce jako sloveso. Můj vlastní život šel stranou, ostatně jako vždy
v minulosti. Abbigail začal bojovat proti drogám a v té době byste jen těžko u nás nebo na Slovensku našli někoho, kdo neznal jeho význam. Tuhle vsuvku jsem udělat musel, abyste znali souvislosti.

"Ahoj, pusinko, dobré ránko, jak jste spinkaly, holky moje nejkrásnější?"

Podobně u nás začíná každý nový den. Mnoho toho nenaspím a často v noci courám sem a tam. Většinou svou noční pouť končím na sedačce v obývacím pokoji se zapnutou televizí. Jakmile otevřu oči, spěchám pozdravit své holky. Tu velkou těhotnou a malou, co se na mě těší
z Markétčina bříška.

"Pojď, dej mi ruku, princezna není potlapkaná a evidentně se zlobí," odpoví Marky a bere mě za ruku, kterou souká pod peřinu a klade
na své teplé bříško.

Dlouho jsem nezažíval taková rána, krásná, milá, klidná a úžasná. Každý den si u tohoto rituálu vzpomenu na svého syna Kubíčka. Nikdy mi z hlavy nikdo nevymaže ten úžasný miminkovský úsměv, kterým mě před 30 lety každé ráno obdaroval. Jsem šťastný a cítím se tak. Vlastně není dne, abych si na to nevzpomněl.

Již tak brzy ráno si dlouho povídáme. Pak se vzbudí starší děti a ze mě je máma a kuchařka. Nachystám snídani, svačiny do školy a zkontrolujeme učivo, zoubky a vše, co každé ráno dělá každý z nás. Naše maminka si ještě zdřímne a mně zůstane alespoň trochu času
na kafíčko, než se pustím do práce.

Dnes je mi dobře, je dobrý den, necítím nic špatně. Nemotá se mi hlava, mluvím a chodím. Pamatuji si, co bylo včera a jsem zase jen
o jeden den starší a malá princezna v bříšku naopak mladší.

"Pavlínko, četl jsi to?" volá Markétka z ložnice.

"Co se stalo, co jestli jsem četl?" odpověděl jsem z kuchyně a zvedl jsem se ke sprintu, jako na povel.

"Máňu přece," důrazně mi připomíná naši stalkerku.

"Ne, nečetl a ani se mi nechce, je to vše pořád dokola, pro mě je důležité, že ubrala na útocích proti rodině, dětem, tobě a hlavně, nikdo už neútočí na náš dům," snažil jsem se odvést hovor jiným směrem.

"No právě, zase tam píší o dětech, polemizují, zda už se naučily
ve škole krást, píší také, že jsme oba zloději a další strašný věci. Máňa prý byla kamarádka s tvou bývalou ženou a stále opakuje, jak jsi zneužil tu spoustu žen," popisuje viditelně rozčílená, jako by podobné kecy četla poprvé.

"Vidíš, zase to samé, prostě se jen vrátila k původní rétorice, která v tom jejím tříčlenném klubu funguje. Čím víc vymyšlenejch hnusů, tím víc komentářů, klasika," snažil jsem se zchladit její rozpálené líce.

…. což se mi také po pár minutách podařilo. Je to vždy stejné, opakující se scénář cílící na hormonálně rozhozenou těhotnou holku. Pořád to stejné: "Tenhle muž zabil tři děti a jejich matku….." jak jsem psal o pár odstavců výše. Bože, Orwel by to nepojal lépe.

Já to nějak zvládám, nekoukám, nemyslím na to a je to lepší. Nejde jen tak hodit za hlavu pomluvy a výmysly tak hrubého charakteru. Stejně jako je nejde donekonečna vysvětlovat, protože by to bylo opravdu donekonečna. Umřel bych s pocitem totálního idiota nad otevřeným blogem pomatené nenávistné a zhrzené ženy. Asi bych se měl vrátit
k popisu počátku zhrzenosti, ta je v našem případě podstatná. Nedá mi to, než s tím začnu musím, prostě se musím zastavit u těch zneužitých žen, o nichž se nyní a opakovaně zmiňuje.

V komentářích a rozsáhlých diskusích oné malé křičící skupiny se toto téma objevuje často, vlastně také z nich lze vyvodit jeden
z důvodů, proč "Máňa – managerka blogu" tyhle útoky vede. Tedy: "Jsem tady proto, abych pomstila tu řadu zneužitých žen, které se staly nedobrovolnými oběťmi Kubase, a ochránila tak oběti budoucí možné." Nadneseně zjednodušeně vysvětleno.

Pokud tohle čtete sám o sobě, otevřete nejprve ústa, zděšením a údivem, přičemž v hlavě počítáte těch pár svých životních žen a logicky přemýšlíte, která z nich s vámi nemluví, která by mohla svou zkušenost považovat za zneužití. Když vás nic nenapadne, bouchnete se do čela
s myšlenkou, tedy v mém případě: "Idiote, co když si to nepamatuješ?" Za další vteřinu tou hlavou třísknete do stolu s konstatováním: "Na co proboha myslíš, vždyť tohle je úplně zcestná úvaha, idiote." Však to znáte, nepochybně si spolu sami také povídáte. :-D

Nedalo mi to a zeptal jsem se Marky: "Jak to, že jsi jí to nevěřila? Myslím to s tím, jak obtěžuju ženský a posílám jim nějaký návrhy?"
Podívala se na mě s výrazem plným údivu, nač pokládám tak tupou otázku a odpověděla: "Protože vím, že nejseš schopnej poslat erotickou zprávu ani mně! A kdykoliv se bavíme na téma sex, tak se stydíš, jak holka prvně na gyndě."

Jistě že jsem žádnou ženu nezneužil, tedy mimo Markétky, která mi každé ráno, odpoledne i večer připomíná, že jsem jí sliboval pravidelný sex :-D :-D :-D :-D a teď místo toho píšu další knihu a natáčím nějaké nepodstatné dokumenty a ona se cítí zneužitá mým slibem. No, stačilo srandy, vraťme se k podstatě, jež humorná není.

Pravidelné zmínky o zneužitých ženách dává často do souvislosti s mým dva roky starým příspěvkem na Facebooku, pomocí něhož jsem hledal ženu-ošetřovatelku, která by mi pomáhala s domácností. Bylo pro mě důležité, aby tato žena věděla, do čeho jde. Jak jsem nemocný, jaké projevy a příznaky má nemoc přináší. Tehdy mi napsala spousta dívek a žen. Vlastně jich byly stovky a já jsem během dne pochopil, že to byla chyba. Evidentně si to vysvětlovaly po svém a až na pár výjimek mě spíše považovaly za příležitost se uchytit a vyřešit tak svou rozličnou životní situaci. Tak o tohle jsem skutečně nestál. Nějakou chvíli jsem zvládal odepisovat, blokovat nechutné návrhy a mazat jejich zaslané autentické pornofotky. Uvědomil jsem si, že bych se měl vrátit do reality a pomalu s noblesou a díkem jsem odmítl úplně všechny. Ano, úplně všechny do jedné. Nikdy, a to zdůrazňuji, ani jedna nebyla ani na pohovoru či seznámení. Bylo mi upřímně líto, že se to takto zvrhlo a že se neukázala ani jedna, která by byla upřímně ochotna postarat se o mě, kdyby by mi bylo hodně špatně. A že mi v té době bylo skutečně už dost zle. Já jsem chtěl být prostě sám, chtěl jsem být doma a děsila mě představa, že bych měl zbytek života parkovat někde v ústavu. Bylo to, myslím, také

v době, kdy mi volal někdo z IKEMU a v rozhovoru mi sdělil: "Pane Kubasi, to už nejde, skutečně ne. Prošli jsme si vaše lékařské zprávy
a … Buďte rád, že ještě žijete. My pro vás v této situaci už nic udělat nemůžeme." Tohle vám řeknou, vy jste sám a za každou cenu někoho shánět prostě nechcete. Tuhle situaci dnes stalkerka vydává
za zneužívání řady žen a dodává:

"Ty ženy mi píší, je to skutečný hnus číst jejich příběh, bohužel je nemohu ani zveřejnit. Tyhle ženy mají strach vypovídat, raději se k tomu nevracejí."

Až na výjimku, v jednom případě, po nátlaku jedné z pravduhledajících komentující bombasticky dokládá screen messengerové zprávy od jakési ženy. Neidentifikovatelná pisatelka v ní konstatuje, že u mě pracovala, či dokonce ještě pracuje, popisuje, jak hnusně se k ní chovám, ale ona to musí vydržet, protože má doma děti a potřebuje peníze. Zmíní něco v časové souvislosti
s roznášením letáků v tu dobu. Mělo to být skutečně realistické a dojemné, jen popisované události v textu byly časově neslučitelné. Rozumějte, mezi dobou, kdy jsem uvažoval o ženě v domácnosti,
a zmíněnými letáky byl rozdíl dva roky.

Vzpomeňte si, jak jsem psal, že někdo roznáší v našem bydlišti vytištěné výzvy, které se tváří jako vydané námi a my v nich žádáme sousedy o finanční pomoc. Nesmysl, samozřejmě. Stalkerku v jejím blogu kdosi na tuto skutečnost upozornil a ona nepříjemnou situaci vyřešila slovy:

"Ne, letáky byly i v té době."

Proti tomuto bojovat, ne, to nejde. Nebo donekonečna? Tak je to se vším. Kombinace polopravd, zkreslených skutečností a naprostých lží.

Svou stalkerku, jak už jí dnes ležérně říkám, znám více než tři roky. Poznal jsem ji jako svou čtenářku, která obdivovala otevřenost,
s jakou jsem napsal svou první knihu. Sledovala mě a nadační fond, který vydával pořad Mystory, jenž přinášel rozhovory a příběhy lidí, kteří si prošli zdrcujícím životem a byli ochotni se svěřit. Ona podobný příběh měla, vlastně dodnes nevím, jak moc autentický v jejím případě byl, ale to není podstatné. Příběh, jehož podstatou bylo domácí násilí, které se svým bývalým manželem prožívala, byl skutečně ukrutný. Příběh,
na jehož konci byla tragédie, při níž její manžel zemřel její rukou. Tato žena byla dle soudu za smrt muže vinna, a tedy i odsouzena. Nikoli
za úkladnou vraždu, ale za zabití. Vzhledem k řadě polehčujících okolností dostala sice vysoký, ale podmíněný trest. Po krátkém čase
a nepravidelném kontaktu jí nadační fond nabídl práci, nejprve příležitostnou a jednoduchou, následně stálou. V tu chvíli se dle jejích slov splnil její životní sen. Se svými dvěma dětmi se odstěhovala
do Brna. Malý syn začal chodit do místní školy a studující dcera začala
o pandemických prázdninách pracovat u nadačního fondu ve svém oboru – fotografie, později jako talentovaná asistentka režie a produkce u natáčení tematických dokumentárních filmů. Nějakou dobu bylo vše naprosto ideální. Jako autor a režisér těchto filmů jsem s její dcerou trávil spoustu času. Měli jsme k sobě velice blízko a já jsem ji měl skutečně rád. Často mi vyprávěla o své rodině, škole i kamarádech. Vlastně to dělala často i její matka, k onomu životnímu příběhu se však příliš nevracela. V hlavě mi utkvěl snad jen jeden další příběh z jejího života, a sice story o mladém muži, jenž žil s nimi ve společné domácnosti před pár lety.

Z tohoto člověka se měl vyklubat zloděj a snad i drogový dealer, který ve společném bytě skladoval kradené věci. Na rozdíl od své dcery
o něm mluvila velice špatně a opakovaně mi vyprávěla o jeho nevhodném vlivu na její dceru i o tom, jak ji následně, po jeho odhalení, vozila k psychologům či psychiatrům a jak těžce se z toho dcera dostávala. Tím z toho, myslela z vlivu onoho muže. Na jejím podání se mi nezdálo nic neuvěřitelné, snad jen to, že její dcera o tomto muži nikdy špatně nemluvila. Víc jsem v té době tomuto příběhu pozornost nevěnoval. Muž byl údajně ve vězení a ona se všemožně snažila zabránit jeho telefoního kontaktu s dětmi, což měla mít i požehnané soudem. Opět z mého tehdejšího pohledu nic zvláštního. Všechno se mi později začalo v hlavě dávat do souvislostí s jejím následujícím chováním.

Bylo toho více, co mi dříve nesedělo, ale nepovažoval jsem to
za důležité, dokud před třemi lety nezačala se svými psychopatickými útoky. Nevím, zda jde o správný termín, ale lidově se to tak prostě říká. Ovšem k tomu zase někdy později.

Musím psaní přerušit, neboť za chvíli čekám vzácnou návštěvu důležitou také pro tento projekt "Kniha online 3D". Ještě jsem to nikde neřekl, ale tento projekt není jen o negativních prožitcích souvisejících
s našim probíhajícím příběhem, ale je také o knihách a pohádkách, které jako vyprávěné pořady připravujeme v našem studiu, v tom,
ze kterého k vám mluvím ve svých krátkých příspěvcích. Na návštěvu jede talentovaný malíř, kterého jsem požádal o malůvku tučňáka, jenž bude přítomen každému z pohádkových vyprávění, takový maskot. Malíř přijede s manželkou, která se dozvěděla, že se její partner kamarádí s osobou jménem Abbigail Williams a já jsem pro ni tedy taková malá atrakce. Dost bylo legrace, zpět k Máňi.

Nějakou dobu ve fondu pracovala, a tak nějak jí to šlo, než došlo
k nepříjemné události a my jsme ji z fondu museli propustit. Popisovat to nyní by patrně bylo vhodné, ale píši knihu, ne reportáž, nechám si tedy napětí do dalšího dílu. Prostě odešla a spustila útoky. Jen doplním, že útoky nesouvisely jen s jejím odchodem, ale také s její dcerou, tedy
s odchodem její dcery z domova.

To bylo téměř před třemi lety. Její nadměrná schopnost nenávidět, lhát a škodit stále nabírá na intenzitě. Získává na síle každým odloženým, námi podaným, trestním oznámením. Odloženým z důvodu: pachatel nezjištěn. Její pomlouvání a stalking jsou jako opsané z odborné literatury, projevuje se přesně jako podle návodu. No a zhrzenost rovněž tak. Když si vygooglujete, nebo se zeptáte odborníka, jak se pozná zhrzený člověk, v mém případě žena, odpoví vždy stejně, jako by četl její blog a popsal ji. Mne stalkerka popisuje jako člověka s otřesným chováním k ženám, jako muže s divnými úchylnými požadavky na sex, který mimochodem zmiňuje velice často, jindy jako starce, který není schopen uspokojit ženu, či dokonce vede diskusi o velikosti mého přirození pod fotografiemi uměleckých aktů nafocených pro mou první knihu. Prosím, skutečně uměleckých, nikoli porno aktů. Mimochodem, tyto fotografie přidává ke svým příspěvkům tak často, že brzy očekávám nabídku nějakého časopisu s podobnou tematikou :-D.

Jak říkám, typické chování ženy, jež měla být v minulosti zamilovaná a její láska nebyla mnou opětovaná. Tuto z dnešního pohledu velice zásadní informaci jsem dostal od její dcery. Já sám jsem tuto skutečnost nikdy nepoznal. Její chování se mi zdálo prostě přirozené, pravdou ale je, že jsem s ní nebyl 24 hodin denně a ani v nejdivočejším snu bych si její náklonnost takto nevykládal. S podobným chováním jsem se nikdy nesetkal, zhrzenost jsem sice poznal, ovšem ve zcela jiném rozměru, nebo také v podobě podivných reakcí některých čtenářek a fanynek vždy, když se po mém boku objevila nějaká žena. Navíc jsem se nikdy nepovažoval za žádný ženský idol, naopak, dělal jsem si z toho legraci. Často jsem v rozhovoru s tehdejším svým pracovním partnerem a kamarádem Patrikem zdůrazňoval, že chování některých žen je ve vztahu ke mně šílené a já ho nechápu. Snad jen kdyby platilo: čím blbější a nemocnější chlap, tím více žen. To vždy s nadsázkou. Nebýt tedy informací od její dcery, nenapadlo by mě to a ani bych to nikde nezmínil.

Samotná zhrzenost a typické chování, které s sebou nese, je tedy velice nepříjemná, ovšem v případě ženy, o které nyní píši, je to ještě mnohem horší. Její schopnost nenávidět kombinovaná s urputností je snad až nadlidská. Musím uznat, že velice umně využívá síly sociálních sítí, ač pochybuji, že by to bylo jejími odbornými znalostmi. Tam platí, že to, co je vyřčeno dnes, je zítra již zkresleno. Tedy jakákoli přeřeknutí, vyvrácení či jinak podaná obvinění se neporovnávají s dřívějšími, nikoho to prostě nezajímá. Uživatel má svůj život a na sítě chodí jen
pro zábavu, podané informace z prostředí, které je mu cizí, také tak vnímá. Zajímá a baví ho to momentální, navíc platí, že čím skandálnější podání, tím přitažlivější pro facebookového čtenáře a v hlavě si uchová jen tuto podstatu. Nebuďme naivní a nemysleme si, že najdeme více než jednoho z tisíce, který na Facebooku bude zkoumat pravdu a skutečnosti. Také proto jsem na její výlevy, až na výjimky, nereagoval, k ničemu by to nebylo. To, co dělám nyní, to, že píši tuhle knihu, je má reakce a obrana. Tady mohu popsat reálně podstatné skutečnosti. Přesto ani ty nepravdivé a nenávistné posty nezůstaly bez odezvy. Často ve svých příspěvcích zvolává slávu nad skutečností, že ona je středem mé pozornosti.

Člověk je velice odolný tvor, vidím to sám na sobě, ale vše má své hranice. Mé zdraví už bere energii z univerza, jinak si to vysvětlit nedokáži. Navíc se denně pozastavuji nad tím, že náš vztah
s Markétkou ještě odolává tomuto náporu. Možná je to právě tím, že víme, že právě jeho zničení je jedním z jejích cílů. Víme asi není to správné slovo, spíše si to myslíme.

"Pavlínko, Pavlínko, stav nouze…" křičí na mě zděšeně malá Elenka a běží s roztaženými pažemi. "Jsem dlouho nepomazlená!" vykřikne a obejme mě s dětským úsměvem.

Pořád má smysl žít a pro jeho podstatu, ač není vždy zcela naplněna, stojí za to všechno tohle zvládat.