Nevím co by se dělo, kdyby mi nenapsala.

      Po rozvodu třicetiletého manželství jsem měl pocit, že můj život končí, čekal jsem každé ráno až otevřu oči a zjistím, že to byl jen škaredej sen. Jistě, opakoval a vyčítal jsem si každou chvílí, že jsem to dopustil. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že to byla vina obou a dokázal se s tím smířit. Stalo se a já se dostal do stavu, kdy jsem o život opět stál. Zase jsem začínal mít chuť bojovat se svou nemocí a cítil naději, že takto sám jednou umírat nebudu.

      Trvalo to téměř tři roky. Za tu dobu, jsem příliš nových lidí nepotkával, žil jsem spíše samotářsky. Toužil jsem věnovat se jen svému novém poslání v podobě Abbigail Williams a co se týče vztahů, nevěnoval jsem jim přílišnou pozornost. Byl jsem vždy člověk, který si rád povídá, nyní jsem k tomu jen nepotřeboval osobní kontakt. To byla velká, ale jediná změna. Prostě a jednoduše jsem si říkal, pokud má nějaký vztah přijít, tak prostě přijde sám. Oooo pozor, trpělivost, obrovská změna. Býval jsem jinej a nebyl schopen dospat rána, když jsem něco řešil  :-D. Nyní jsem to začal brát prostě jinak a trpělivost mi k tomu nechyběla.

     Často jsem si psal s různými lidmi, převážně s těmi, kteří mě znali z mého působení v neziskovém sektoru, se čtenáři, nebo prostě jen s těmi, jenž reagovali na mé zveřejněné myšlenky a postřehy. Tak jsem poznal i současnou svou partnerku Markétku. Dnes, již více jak před rokem mi prostě napsala jako má čtenářka a diskutovala se mnou o knize. Později jsme si začali denně volat a prostřednictvím videohovorů jsme se i setkávali na displeji telefonu nebo počítače. Trávili jsme takto společně hodiny, celé večery a dokonce jsme spolu i usínali. Tehdy byla 29-ti letá holka se dvěma dětmi vdanou paní. Sice v manželství nespokojená, ale stále vdaná. Nějaký čas, vlastně docela dlouho jsem odmítal nabídky na osobní schůzku. Ta skutečnost, že měla manžela, mi prostě nešla překousnout. Přesto jsme se v prosinci 2021 krátce potkali. Přijel jsem za ní do Prahy s kytkou a pozval ji do auta :-D. Povídali jsme si ne více jak hodinu, ve vší počestnosti a velice příjemně. Přiznávám, že jsem si nějak odvyknul od podobných rande a byl jsem i nervózní. Následující dny jsme si zase volali, ale bylo to trochu jiné. Viděl jsem ji a byla stejně fajn jako v našich virtuálních hovorech, ale ...... stále více jsem si uvědomoval jak moc mi vadí, že je vdaná. Nechtěl jsem být ten kdo rozbíjí rodiny, měl jsem z toho prostě strach a proto jsem ji jednoho dne řekl, že to ukončím. Ano, také jsem nechtěl prožívat trápení ze zklamání, které podobné vztahy přináší, prostě jsem nemohl. Pomáhala mi s prodejem knížky, ale ani takto jsem nedokázal být s ní v kontaktu. 

      Takto jsme se odloučili na 3 nebo 4 měsíce. U mě se mezitím životní situace hodně zkomplikovala a já přišel o finance na léky a léčbu. Najednou bylo vše černé, temné naplněné pesimismem. Po podrazu mého, dnes již bývalého partnera z neziskovky, jsem přišel o vše, včetně základního příjmu na nájem, potraviny, prostě vše. Můj život se začal doslova hroutit rychleji než jsem stačil vnímat. 

      K podělanýmu zdraví se tak přidala i dokonale zhroucená psychika. Nebyl jsem schopen udělat dva kroky, přestože jsem se skutečně snažil. Poslední dny, nevím kolik jich přesně bylo, snad 4 nebo 5, jsem jen seděl se sklenicí vody v kuchyni u baru a toužil po konci. Vše se mi začalo v myšlenkách vracet, bývalá rodina, manželka, syn a já čekal jen na konec. Bylo to podobné jako jsem prožíval dříve. Můj život byl vždy taková houpačka. Ovšem dříve jsem vše zvládal, byl jsem mladší, zdravej a měl jsem dost síly. Vlastně, jen pár měsíců předtím mi má lékařka řekla: "Pane Kubas, váš mozek si své již odžil, teď už si další kus života jen tak nekoupíte." Tím měla na mysli drahé léky. I tohle jsem s Markétkou prožíval společně. Teď jsem si jen říkal: "Tak tohle jste tedy tím myslela." Seděl jsem a jen čekal. Naprosto jsem rezignoval na vše a byl smířenej se vším. "Co má přijít příjde", tohle byla má jediná myšlenka.

      Bylo to stejný ráno, jako to předtím. Ráno plný slz a hlava plná myšlenek a vzpomínek na mého syna, kterého jsem už dlouho neviděl. Už jsem netoužil po ničem jiném než ho zahlédnout alespoň jak projíždí kolem domu. Netoužil jsem žít, netoužil po zdraví, jen ho zahlédnout. Chtít víc mě ani nenapadlo. Najednou mi přišla zpráva (sms). Neviděl jsem od koho a netoužil ji ani otevřít a číst.  Po chvíli jsem to přesto udělal. Byla od Markétky a stálo tam: Psala mi nějaká žena a poslala mi nějaké dokumenty s tvými exekucemi. Nechápu proč, navíc vše jsou to věci o kterých vím, ať mi vleze na záda. Odepsal jsem jí: Ahoj, omlouvám se a je mi líto, že tě obtěžuje. Po nějaké chvíli mi napsala, že to nevadí, jak se mám a zda mi může zavolat. Odpovídat se mi moc nechtělo, ale napsal jsem: jistě, proč ne. Zavolala mi a já ji vše řekl. Večer mi volala znovu a my plkali skoro celou noc. Řekla mi, jak se rozešla s manželem, co vše prožívala po rozchodu a jak nepříjemné to bylo a je. Prostě jsme si navzájem vylejvali srdce a u toho vzpomínali na naše povídací večery.

      Moc mi pomohla, vlastně mě v poslední chvíli sebrala hrobníkovi z lopaty. Čert ví jak by to vše bylo, kdyby nenapsala. No, skutečnost je taková, že rok utekl jak voda a dnes spí doma v ložnici a jmenuje se Markéta Kubas. Já sedím v kuchyni, pracuji a dopisuji tento článek. To co vše se od té chvíle dál dělo, co vše se stalo, zase příště v některém dalším.

Paul William Kubas