Willíček a jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života

      "Miláčku, chtěla bych mít s tebou dítě. Přála bych si tvé dítě, které by bylo jen tvoje a moje, bylo by naše a já na něj byla pyšná jako na tebe." "Je mi třicet, pořád jsem ještě mladá a jsem schopna to zvládnout, navíc, vždy jsem chtěla tři děti". ............................................................................"Co si o tom myslíš?", zastavila se po dvaceti minutách. 

      Tímto požadavkem mě probudila Markétka ve tři hodiny ráno toho času, pár měsíců po tom co se ke mě do Brna přistěhovala ze své Prahy. Aniž bych se přirozeně probral ze spánku a stejně přirozeně se ji koukal do očí, nedokázal jsem jí ani skočit do řeči. Čekajíc všeho, raději mě nenechala ani nadechnout a za každou ukončenou větou nastartovala druhou, jinou, než měla připravenou..Přesto, že to měla dobře vymyšlené, včetně srovnaných mých odpovědí vydedukovaných dle svých logických úvah, improvizovala. Měla po ruce i pádné zdůvodnění, které samozřejmě nezahrnovaly mé logické argumenty s nimiž počítala, jen se jim tímto snažila předejít. Tak jsem mlčel, mlčel a poslouchal, jinou "brzoranní" rozespalou a smysluplnou reakci ode mne nikdo ani čekat nemohl. Přiznávám, že mi to vyhovovalo, přežil jsem a neudusil se vlastní zaskočeným dechem. Prostě  jsem počkal až ji dojdou slova.

      Byl jsem proti? Jistě. "Miláčku, je mi dvaapadesát, jsem nevyléčitelně nemocen a protivně zodpovědnej. Tohle prostě nejde a je úplně jedno jak moc bych si to přál. Přál jsem si zažít ten pocit žít s rodinou, mít rodinu, mít komu večer dělat hostinu, komu nosit snídani do postele. Přál jsem si, zažít ještě ten pocit rodinného blaha. Jsme konečně spolu, my dva a tvé dvě děti, naše děti, pokud si mohu dovolit to tak říci. Tady mi skočila do řeči s pádným důrazem ač to v tuto chvíli nebylo podstatné, o tom diskuse nebyla: "Jistě, že můžeš, staráš se o ně, chodiš pro ně do školy, učíš se s nimi, čteš jim pohádky a vychováváme je společně". Chvili jsem počkal a pokračoval. "Míša s Elenkou jsou už větší, ale pokud bychom teď měli spolu dítě, narodí se příští rok, to mi bude už víc jak padesát tři, to znamená, že když půjde do školy, bude mi šedesát, když na střední, už více jak sedmdesát." "A to vůbec nemluvím o tom, že tak dlouho tady také vůbec nemusím být, to přeci sama dobře víš."

     Jakoby zapomněla na diskuse, které jsme na toto téma vedli už v loni a to jsme mluvili jen o našem možném vztahu, nikoli o dítěti. Tehdy jsme se kvůli tomu také na čas odloučili. Úpřímně jsem nevěřil, že to myslí zcela vážně, říkal jsem si, že to jen zkouší, že je zvědavá jak budu reagovat. Věděl jsem jak moc mě miluje a já zase ji, ale diskusím o dlouhé budoucnosti jsme se již záměrně vyhýbali.Do rána jsem samozřejmě již nebyl schopen usnout. Dny jsem chodil s onou myšlenkou v hlavě a čelil bezbraně toužebným pohledům s pravidelným tlapkáním a krátkými tichými otázkami: "Tak co myslíš?" "Co říkáš?" Myslíš na to, viď?" "Přál by sis to, viď, že ano?".